Sychravý, studený podzim. Žlutavou barvu listí dávno očesal vítr na černočernou kůru, kmeny stromů zbaveny ochranného zabarvení trčí k nebesům jako memento. Je ticho a tma… Jen meluzína hvízdá v komínech, její táhlý nářek burcuje ze spánku, nedá oka zamhouřit. Do bezměsíční tmy, až nahoře na kopci za vesnicí, září jasná vatra. Plameny olizují stíny podivných osob; shrbené stařeny, sešlé věkem, tančí přicházející zimě svůj vzdor, zapomenuté ve vlastním světě, zahleděné pouze do sebe. A tu vzduch prořízne silueta na koštěti. Nevěřícné špitání - nadšení, radost, úlek, zklamání, nenávist - to vše zračí vrásky v jejich tvářích, když se legendární německá čarodějnice po letech nepřítomnosti vrací mezi své. Na Sabat!

Mluvíme-li o čarodějnici, musíme ke STORMWITCH dodat ještě jedno jméno, a sice Andy Mück (alias Andy Aldrian). Jediný přeživší, to on má na svědomí letošní comeback, kterému určitě napomohlo i úspěšné vystoupení na prestižním festivalu ve Wackenu, to on obklopen novými spoluhráči přinutil starou „Bouři“ opět létat. A že se jí vzduchem neplachtilo vždy lehce. Po „nadšeneckých“ začátcích na dnes již kultovních plackách se dopracovala skutečného klenotu v podobě alba "The Beauty Of The Beast". Paradoxně tomu ji ovšem lidi mají nejčastěji spojenou až s následující "Eye Of The Storm". Zda je to díky titulní popině, když celá deska má hodně „vyměklou“ produkci, či snad díky předělávce Mozartova "Tureckého pochodu", mi zůstává tak trochu záhadou. Každopádně platí, že lepší startovní pozici skýtá východní Evropa, přece jenom máme asi k těm báchorkám tak nějak blíž. Kdo pamatuje na pradávný koncert v naší republice, který tehdy přenášela dokonce Československá televize, ví o čem mluvím! Padl ještě pokus o návrat s "War Of The Wizards" a "Shogun" (nikdo mi nevymluví, že takhle naprosto nedoceněná deska je skvělá, především díky práci kytaristy Damira Uzunovice, stačí poslechnout španělsky rozjetou "Seven Faces"), pak dlouhé ticho přerušené až výběrovkou "Priest Of Evil".

Od prvního hrábnutí do strun je jasné, že se vlastně nic nezměnilo. Charakteristický hlas, svébytné uchopení klasického těžkého kovu. Úvodní "Intro" volně vplouvá v následující "The Man Of Miracles" a ta, těžce sedíc na zadku, houpavou chůzí provokuje po vzoru dávných hitů. Na úvod nic moc. To titulní dvojka už je jiné kafe. Odpustíme-li si „stylový“ falzetový výkřik zpočátku, čeká nás povedená svižná skladba s pěkným refrénem. Vzpomínáte na "Russia´s On Fire"? Tak podobnou náladou disponuje i trojka "Jeanne D´Arc", střední tempo, sugestivní recitativ, když ženský hlas v refrénu spolehlivě funguje jako protiváha. "The Knights Of The Light" přináší rychlost, fungující refrén a zpěv bez zbytečného kvičení. Co víc si přát? No třeba hned následující "The Devil´s Bride". To je totiž jasně favorit celé nahrávky, skočná, středověkem přismahlá, hitůvka. Zvolnění má jméno "Nothing More", nechybí akustika, orchestrální aranže, procítěný zpěv i gradace. Roste s každým poslechem. "The House Of Usher" rozjíždí hororové kroky, ovšem jinak jde o typickou ukázku slušné, byť ničím oslnivé, skladby od STORMWITCH. Bohužel celý zbytek alba je na tom podobně a konec díky tomu vyznívá tak trochu do prázdna. Snad ještě rytmická "The King Of Terrors" zaujme, možná plíživá "My World" nebo zajímavé motivy v "The Altar Of Love". Každopádně berme v potaz návrat který nebyl zbytečný, byť kvalit zásadních děl, natož přelomového "Shoguna", nedosahuje.

Oheň stále ještě plápolá, slavnost však pomalu končí. Čarodějnice šourají nohy uschlou travou, když vše podstatné bylo již řečeno, nic se nedá vzít zpátky, nic se nedá odestát. Volíte-li mezi nimi tu nejspolehlivější, zkuste to s „Bouří“. Narozdíl třeba od takové babky „Pádokladívkové“ nepostrádá totiž jistou grácii, životní zkušenost a nemusí vykrádat cizí hroby. Ale teď už rychle košťata do rukou, úsvit je nedaleko!